Před nedávnem jsem v soutěži na FFFilmu Františka Fuky vyhrál knížku Atlas mraků díky svému nezpochybnitelnému grafickému umu. Úkolem bylo vymyslet „jaký falešný film byste natáčeli v České republice, kdybyste odsud chtěli nenápadně unést partu Maďarů, skrývajících se u řeckého velvyslance?“. Vytvořil jsem plakát k fiktivnímu filmu Pět Maďarů na koštěti, což podle mě jasně vysvětluje úplně všechno, včetně toho, proč jsem tak skvělý grafik. František to na svém blogu okomentoval slovy:

 A „Ajvngou“ přišel s dementním nápadem, že by se film měl jmenovat „Pět Maďarů na koštěti“, a nespecifikoval podrobněji jeho děj. Dal si ale práci s vyrobením jeho plakátu, tudíž se stává rezervním výhercem a získává knihu „Atlas Mraků“.

Plakát:

Jak je vidět, vyhrál jsem zaslouženě. Jako fanoušek Františka Fuky jsem věděl, že má nepřekonatelnou fóbii z České pošty, takže si knihu budu muset vyzvednout osobně. Výhru jsem měl tedy bezpečně uschovanou. Nějaký pátek to trvalo, ale nakonec se mi naskytla vhodná příležitost, proč vyrazit do Prahy. Franta mi napsal, že od 19:00 bude v hospodě slavit něčí narozeniny, takže by k předání mohlo dojít tam. OK. Navigace neselhala a já dorazil na místo.

Když konečně dorazil i o hodinu později s manželkou a gay psem, jen jsem ho ho nenápadně sledoval, jak se na kovaného stalkera sluší. Dal jsem mu čas se usadit, spořádat nějakou pochutinu z nabídky podniku a mezitím jsem si v hlavě spřádal plány, jak tuhle delikátní předávku provedu. Abyste to chápali, František Fuka je skvělý recenzent filmů a kdo neslyšel Odvážné palce na Rádiu 1 ještě s Tomášem Baldýnským, nebo se nepohyboval v éře 8bitových počítačů, asi mu tohle jméno moc neřekne. Ale pro mě je to prostě ďábel. Nebo bůh?

Dopil jsem tedy nealkoholického Lobkowitze a vyrazil směr Fuka. Dál už se to navzdory mým erotickým představám odvíjelo celkem jinak a o dost rychleji:

– Ahoj, já jsem Ajvngou, měl bys mít pro mě…
– Jé! Já zapomněl.

Takže místo pozvání na džusík jsem ze sebe už vypustil jenom takový to klasický: „Co se dá dělat, no.“ Naštvanej jsem nebyl, jen jsem čekal, že si budeme moct promluvit jako chlap s chlapem nebo bývalý atarista s bývalým spectristou (modří již vědí). Bohužel to celé začínalo směřovat do všem známé situace „svý jsme si řekli, a teď se rozloučíme“. Imaginární papírky s tématy k rozhovoru jsem už odepsal, ale odepsat i společnou fotku? Pche! Ani jsem nestačil vybalit vlastní foťák a už nás Františkova manželka oslňovala bleskem (jak je vidět na fotce, celkem mě překvapila v nedbalkách). Tu fotku dole jsem vybral záměrně, abych vás neomráčil svým dokonalých fotogenickým obličejem a zářivě bílým úsměvem.

Franta se mě bezelstně zeptal: „Jak to chceš?“ Napadla mě spousta věcí, ale vzhledem k lidem okolo jsme zůstali v klasické pozici. Vlastní fota teda nemám, ale na druhou stranu jsem se stal součástí Františkova Flickeru. Co víc si fanoušek může přát. Snad jen tu knížku, a aby Vorlíček už konečně natočil Pět Maďarů na koštěti.

P.S. Nejdřív jsem si myslel, že Atlas mraků bude nějaký atlas mraků… Podle různých indicií o atlas nejde.

P.P.S. Kniha stále čeká na mě a moji další návštěvu Prahy.